ZUŘIVÁ VÁLKA 1 - Snadná mise, kapitola 13.

26. září 2017 v 21:51 | Tomáš Mestek |  Vetřelec vs. Predátor: ZUŘIVÁ VÁLKA 1

ZUŘIVÁ VÁLKA 1 - Snadná mise, kapitola 13.



Worth vypráví…

"Kdysi jsem býval mariňák, stejně jako vy. Dělal jsem to mnoho let, byl jsem dobrý, byl jsem hrdina, pak přišla jedna chyba a všechno se podělalo. Přišel jeden rozkaz a ze mě se stal vrah. Místo hromady nepřátel jsem zabil hromadu civilistů, ale já to nevěděl. Mnoho nevinných zemřelo mojí vinou a těm, co mi to nařídili, to bylo úplně jedno. Říkali, že válka je válka a ta přináší oběti. Generál se mi smál do obličeje a já se smál též, když jsem pak vytáhl zbraň a tomu parchantovi jsem ustřelil palici! Zavřeli mě do vězení, popravu jsem měl mít pár dní na to a celá moje hvězdná kariéra hrdinného vojáka byla v prdeli! Jenže… Druhého dne za mnou do vězení někdo přišel. A co uviděl? Uviděl trosku! Zoufalce. Ztroskotanec! Člověka na dně, co čeká na smrt a co měl umřít. Nestalo se tak! Byl to nějakej úředník od společnosti. Přesně věděl, jak se mnou mluvit. Bylo vidět, že s odpadem, jako jsem já, má už zkušenosti. Věděl, na jakou strunu zahrát. Jako každý vysloužilý mariňák či voják jsem toužil po jediném! Toužil jsem po klidu a odpočinku někde na pláži s hromadou prachů. I když jsem věděl, že si to nezasloužím. Nemohl jsem odolat. Vyprávěl mi sladké sny a úžasné představy o Havaji, vyprávěl mi, jak krásné jsou tam ženy, jak krásné jsou tam domy a ještě mnohem hezčí bankovní účet s dvaceti milióny dolarů. Pak mi jen řekl, že to všechno může být moje, když budu pracovat pro společnost Wayland-Yutani. A já jsem podlehl!

Všechno jsem jim odkýval, všechno jsem jim podepsal a začal jsem snít o krásné Havaji. Možná jsem snil až moc! Netušil jsem, že budu muset z jednoho pekla do druhého, ještě horšího! Začal jsem pracovat pro společnost. Ze začátku to šlo. Byl jsem poskok pro všechno. Občas jsem někoho vydíral, někdy jsem někoho zmlátil, prostě jsem dělal špinavou práci, ale bylo mi to jedno, pořád jsem snil o Havaji a před spaním jsem počítal místo oveček zelené, krásné dolary! Vůbec jsem netušil, jak to udělali, aby mě nepopravili, ale postupem času jsem zjišťoval, že asi nejde tak nějak o normální společnost. Začal jsem cítit, že něco není v pořádku. Že tady jde o něco jiného, o něco víc! Sledoval jsem, že hoven jako jsem já, společnost sbírá víc a víc! A někteří byli dokonce nevinní, někteří do něčeho zapletení a nebo to byli jen pouhé oběti běžných špín, kterých společnost nadělala hodně. Ale časem přibývali další a ti další, už byli rození zabijáci, žoldáci, prostě směs všeho druhu. Už jsem nedělal jen podvody a běžné vydírání, stal se ze mě zabiják na zakázku. Pomalu nás dávali do kupy. Trénovali nás a neustále zkoušeli v extrémních situacích. A tak jsem se sám sebe ptal, o co tady kurva šlo!

Když mě přestalo bavit to jejich neustále mlčení, začal jsem se ptát na svou odměnu na Havaji. To jsem neměl! Zmlátili mě, ale lehké to neměli, nakonec jich na mě museli poslat dvacet najednou. Asi je přestalo bavit pořád sbírat mrtvoly, které jsem jim posílal, kdykoliv na mě poslali nějakého svého bijce. A i mezi těmi dvaceti se našli šťastlivci, které jsem nakopal do zadnic, ale nakonec mě přemohli. A nevím proč, ani jak, dokonce jsem ani nevěděl, kde jsem byl! Až mi nakonec řekli, že jsem ve vesmíru na nějaké zasrané planetě. A já jen valil bulvy! Konečně vše vyklopili. Shromáždili veškerý odpad a veškerá hovna mně podobná a dali nás dohromady. Řekli, že potřebují moje zkušenosti, abych všechny vycvičil a připravil. Zeptal jsem se, na co je mám cvičit. Neřekli nic!

A tak jsem začal! Začali jsme všichni makat a ze mě se stal vůdce stovky existencí, která měla v sobě všechno možný od zabijáků, přes žoldáky až po celkem zdatné a zkušené vojáky. Všichni jsme spolu celé ty dlouhé měsíce výcviku pěkně vycházeli, protože jsme na tom byli stejně. Stali se z nás přátelé a byli jsme skvělá povedená banda. Byli jsme žhaví zabíjet! Říkali jsme si: 'Sakra, my jsme ale dobří, my jsme nejlepší! Sakra, nás nikdo a nic nemůže porazit!' Mysleli jsme si, že budeme od té chvíle spolu už navždy ve službách společnosti. No, možná jsme neměli být tak sebejistí. Protože pak přišli a řekli, že mají pro nás na té neznámé planetě první úkol. Řekli nám, že to bude jednoduchý, abnormálně trapná mise. Vše mi vysvětlili a já si říkám, proč teda tolik cvičení, bolesti, námahy a úsilí, jen pro blbou debilní misi s opuštěnou základnou, kde se budeme jen tupě nudit. A oni řekli, že je to jen první mise, aby věděli, jak si poradíme ve spolupráci. Řekli nám o téhle základně, se kterou ztratili kontakt nějací vědci a další vědci jsou prý uvízlí uvnitř. Měli jsme sem jenom vlézt a nahodit systémy, aby vědci mohli pokračovat ve své práci a mohli mít konečně zpátky svou základnu. Tak se jich zase ptám, na co to cvičení, na co plně ozbrojené smrtící komando se zbraněmi, které jsme nikdy neměli, ani neviděli. Na co tolik příprav pro tuhle blbost a oni jen řekli, že prý mohou nastat menší potíže. Když jsem se znova zeptal, jaké potíže, tak zase nic, mlčeli a tiše se smáli.

Ještě nás lákali, že vědci jsou většinou pěkné, neustále prací zaneprázdněné, krásné a stále nadržené ženy. To rozhodně zvýšilo náš zájem a už jsme stáli nažhavení u bran v tunelu a čekali jsme, až budeme uvnitř. Vrata tunelu se otevřela a naše smrtící komando zabijáků Černých baretů, tak jsme se nazývali, vstoupilo do prostor temné, hnusné základny. Všichni jsme čekali nadržené vědátorky, ale místo toho jsme nalezli zdemolovanou základnu plnou krve. Hleděli jsme na to a já se ptal: 'Co to sakra je!?' Otočil jsem se, ale velká, těžká vrata se zavřela a už se neotevřela, byli jsme v pasti… Byli jsme podvedeni!

Po malé procházce základnou jsme pochopili a poznali, s kým tady máme tu čest. Dvacet z nás zařvalo už tam nahoře. Pak nás nahnal jako lovnou zvěř sem dolů do tohohle odporného hnízda a já poznal, že nás čeká pěkně blbej den. V tom okamžiku mi to došlo. Konečně mi docvakly všechny ty milodary a sny, co nám slíbili, a pochopil jsem jejich logiku, která mě měla trknout hned, jak jsem tu společnost poznal. Došlo mi, že mrtvola si žádnou Havaj ani prachy moc neužije!

Dívali jsme se kolem sebe a studovali odpornost toho hnízda. Hledali jsme toho parchanta, co nás sem nahnal, ale nikde nebyl. Sem dolů nešel! Protože tady bylo něco horšího. Jen, co jsme se vzpamatovali, na nás vyběhl pan velký domácí a začal nás žrát. Začala bitva. Stříleli jsme, ale netrefili jsme se. Ta potvora byla sice velká, ale pěkně rychlá a velmi skákavá, dokonale splývala s temným prostředím. Bylo to strašné! Hrozné! Prostě jsem jenom hleděl, jak všichni moji kamarádi, ti nejlepší, padají jeden po druhém mrtví. Neudrželi jsme se u sebe a rozprchli jsme se. Já jsem jako jediný dokázal přežít a nějakým zázrakem se mi taky podařilo dostat se ven z hnízda výtahem, tehdy bylo ještě všechno celkem pod proudem a nebyl problém s otevíráním dveří, pokud tam teda nějaké vůbec byly. Prchal jsem a skoro jsem doběhl zpátky k těm velkým dveřím, kudy jsme přišli, ale nepovedlo se mi to. Omdlel jsem. Jen si pamatuji nějakou ránu a světlo. Hned na to jsem se probral v posteli a nade mnou stál urostlý generál. Ten mi konečně řekl pravdu. Řekl mi všechno, jak to doopravdy bylo.

Řekl mi, že nejde o tuhle základnu, ale o to, co v ní je. Jde o odchyt jednoho velmi zvláštního a velmi nebezpečného mimozemšťana. Společnost má prvotřídní zbraně a vybavení a už zabila mnoho takových jemu podobných, ale tenhle… tenhle je jiný, je něčím zvláštní. Je na něm něco zvláštního… něco, kvůli čemu společnost doslova šílí a dělá šílené věci. Už vyčerpala skoro všechny možnosti, obětovala své nejlepší lidi, aby ho dostala, a nic. Ten parchant tady pořád je a pořád žije. Nevím, o co jde a co to je, ale musí to být něco velkého, že společnost kvůli tomu dělá zoufalé a brutální podniky jako vraždění a obětování lidí v masovém měřítku. Pořád vyvíjejí nové a nové zbraně. Vymýšlejí nové možnosti a tak začali sahat po lidech na zemi, kteří nic neznamenají. A když už byli hodně zoufalí, začali využívat vás, mariňáky, ale ten bastard je tady pořád, ten parchant pořád žije!"

Thomas skočil Worthovi do vyprávění: "Zadrž, člověče! O čem to mluvíš? O kom to vlastně mluvíš?"

Worth více zvážněl. "Mluvím o něm! O tom neviditelném! To on tohle všechno rozpoutal! To on udělal z téhle základny prvotřídní peklo! Peklo, které je pro něj rájem. Může si tady dělat, co chce a kdy chce! Nikdo ho nezastaví! Je to neviditelnej lovec trofejí, tak mu říkají! Neukáže se, pokud sám nechce, a i když ho uvidíte, nebudete žít tak dlouho, abyste o tom mohli vyprávět! S ním máte totiž většinou dvě možnosti. Buď budete viset hlavou dolů bez kůže a nebo si vezme vaši hlavu většinou i s páteří, to záleží na tom, jakou má zrovna náladu. Jak říkám, společnost jich zabila mnoho, ale tenhle je jinej! Má něco, po čem společnost strašně moc prahne a touží, a udělají všechno proto, aby to dostali, klidně kvůli tomu vyvraždí celou zemi, jen aby to mohli mít!

Takže, sotva jsem se zotavil a dali mi novou bandu čerstvých imbecilů, abych je vycvičil a vrátil se s nimi znova do toho pekla. Byl jsem překvapen, že společnost klesla tak hluboko, protože většina z tý bandy v životě neviděla zbraň, natož aby z ní střílela. Hlavně to byli žebráci a nebo dokonce bezdomovci a vězni, prostě největší odpad, co na zemi našli. Po dlouhém, velmi dlouhém tréninku, jsem se vrátil zpátky na základnu a mohl jsem se dívat, jak se z mé čerstvě vycvičené jednotky stává mleté maso. Ale dostali jsme se až dolů do hnízda. Jednomu chudákovi nakecali, že mu dají milion dolarů týdně, když tady bude sbírat rostliny. Byl docela zklamaný, když ta takzvaná rostlina byla větší, obludná, s ocasem a tak trochu masožravá. Nestačil jsem mu říct pravdu, protože po něm moc nezbylo, ale dokázali jsme to, došli jsme až sem, zpátky dolů. Prahnul jsem po pomstě. Chtěl jsem dostat a zabít tu velkou bestii. Měl jsem štěstí, při pátrání hnízdem jsem našel pár přeživších z Černých baretů a konečně jsem uviděl třpytku naděje na úspěch, že se to může povést!

Obluda po vydatné baště někam vždy zalezla a spala, pak se přišla zase nažrat a vždycky dostala tři z nás. Měli jsme dost času vše promyslet a připravit se. Ta obluda byla velká, silná, vychytralá, děsně rychlá a zatraceně odolná, protože obyčejné zbraně neměly žádný účinek. Takže, když jsme ji nemohli zabít, rozhodli jsme se ji uvěznit a to na jediném možném místě - v chodbě, která vedla do tunelu, který potom dál pokračoval do druhého komplexu. Chodba byla z obou stran opevněná těžkými pancéřovými dveřmi, které neměla šanci prorazit. Takový byl plán. Prošli jsme chodbou a na druhé straně jsme zavřeli, zabarikádovali a zajistili dveře. Ti, co to udělali, opatrně prošli do druhého komplexu, výtahem vyjeli do pátého patra, přešli přes most a vrátili se sem dolů k nám. Tady ty dveře jsme zatím nechali otevřené, ale zůstávala otázka, jak nalákat tu svini dovnitř. Natahali jsme všechny mrtvoly z hnízda a ze všech hal ke dveřím a taky dovnitř do chodby. Nacákali jsme všude krev. A museli jsme vybrat minimálně tři dobrovolníky, kteří půjdou dovnitř do chodby, aby posloužili jako návnada. Nikomu se nechtělo, protože všichni věděli, že je to jistá smrt. Já jsem se nabídl první, protože jsem to chtěl mít už za sebou, a pak byli vylosováni dva další. Tak jsme vlezli my tři jako návnada dovnitř a ten zbytek, asi kolem sto padesáti mužů, se schovával venku za krabicemi, aby případně obludu zahnali dovnitř. Měli za úkol ji jen sledovat, jak by vlezla do chodby, stačilo zavřít dveře. O nás se nemuseli starat. Vše šlo dobře. Obluda opravdu sledovala stopy krve a pohozené mrtvoly až ke dveřím, ale někdo to posral. Nějakej debil za krabicí na tu obludu vystřelil a myslel si, že ji dostane. Místo toho způsobil takovou menší ironii osudu. Těch sto padesát mamlasů, co mělo přežít venku a jen přihlížet, chcíplo hnusnou smrtí, když se obluda na ně tak trochu nasrala, a my tři jako návnada, kteří jsme měli jisto jistě umřít, jsme jediní byli v bezpečí a přežili jsme. Posledních deset přeživších ten masakr, který se odehrával venku, uteklo k nám a obluda se vrhla za nima. V té temné chodbě a zmatku jsem vyklouzl ven a zavřel dveře. Dokázali jsem to! Potvora byla uvězněná! Než jste přišli vy, debilové, a zase ji pustili ven! Od té doby jsem tady, od té doby se tady ukrývám!"

"Počkat! Chceš mi říct, že tam za těma vratama úplně nahoře jsou nějací lidé?" přerušil ho Thomas.

"Nejen že tam jsou. Oni všechno ví! Vědí všechno, co se tady děje. Nic jim neunikne. Jen tady do hnízda jejich senzory nedosáhnou, ale jinak vidí vše."

"Tak proč nic neudělají? Proč nám nepomůžou?!" vykřikl Thomas.

"Protože jsme jim u prdele!" řekl Worth tvrdě. "Jim je úplně jedno, co s námi je nebo bude! Jediné, na čem jim záleží, je to, jak to dopadne a co z toho budou mít. Jde jim jen o toho mimozemšťana, tak už to sakra pochopte! Oni nejenom všechno vidí, oni se tím baví. Vsázejí se, kdo přežije a kdo chcípne, a jen nečinně přihlížejí, jak to tady dopadne. Proč myslíte, že se schovávám tady v hnízdě mezi obludama! To dělám, abych se skryl před nimi! Jsou to mnohem větší bastardi! Jsou horší, než všechny ty obludy tady dohromady! Teď vám řeknu ještě jednu pravdu, která vás moc nepotěší a taky možná zlomí. Pokud to tady přežijete, pokud se odtud opravdu dostanete, nenechají vás odletět!"

"Proč ne?" zeptal se šokovaný Gabriel.

Worth se pousmál a řekl: "Protože jste přežili! Protože jste to tady viděli! Nejde o to, co dělají, ale jakým způsobem to dělají! Společnost má sice na zemi všechno v područí, ale všichni ze společnosti mají stejně hlavu už jenom ve vesmíru, takže se země časem z jejich nadvlády vzpamatuje. Takže by stačilo pár záběrů, pár fotek, prostě pár důkazů o tomhle místě, co tady dělají a jak to dělají, a to by je mohlo kompromitovat, dokonce i zruinovat a zcela zničit. Stačilo by najít na zemi nějakého dobráka právníka, pár dalších lidí a dát to k soudu. Společnost Wayland-Yutani by mohla přijít o všechno, co tak pracně zbudovala! Myslíte, že vážně dovolí, aby se něco takového dostalo ven? Nikdy! Oni opravdu udělají cokoliv a na pár mrtvých mariňácích jim vážně nesejde!"

Všichni mlčeli, aby si srovnali v hlavě, co právě slyšeli.

Worth nakonec dodal: "Takový je můj příběh! Taková je moje realita! A teď je i vaše!"

"Takže jsme tady uvízli!" špitl Gabriel.

Thomas však rozhodně prohlásil: "Ne! Ještě ne! Nemůžeme tady jen tak sedět a čekat. Musíme se odtud nějak dostat! Začněme tím, že se dostaneme ven z toho posranýho hnízda! Pak se spojíme s druhým týmem a něco už vymyslíme! Máme na střeše jeden letoun a na vesmírné lodi Astrodom na oběžné dráze je druhý, můžeme odletět!"

"To zní až moc optimisticky, nemyslíš?" zamyslel se Worth.

"Jenomže je to aspoň něco!" odsekl rázně Thomas. "Aspoň nějaká naděje na záchranu! Nic jiného nemáme! Ale nejdřív musíme k těm generátorům! Už jsme se tady zdrželi příliš dlouho! Zavedeš nás tam?"

Worth se zamyslel, uhasil poslední cigaretu, vzal svou brokovnici a než ji nabil, řekl: "Jestli to znamená alespoň malou šanci, jak se odtud dostat, tak jdu s vámi!"

Vydali se tedy na cestu ke generátorům.



© Tomáš Mestek
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama