ZUŘIVÁ VÁLKA 1 - Snadná mise, kapitola 15.

26. září 2017 v 21:34 | Tomáš Mestek |  Vetřelec vs. Predátor: ZUŘIVÁ VÁLKA 1

ZUŘIVÁ VÁLKA 1 - Snadná mise, kapitola 15.




Brad Nyvell ležel opřený o zeď kdesi ve strojovně. Krvácel, síly mu ubývaly a účinky adrenalinu už vyprchaly. Jeho nepřítel se mu ztratil z dohledu. Pulsová puška, kterou vzal Notormentovi, ležela vybitá vedle něj, protože musel začít čelit dalším hrozbám a stvůrám, kterým sotva unikl. Pomalu nabíjel brokovnici, kterou našel u jednoho mrtvého vojáka v hale, než se dostal sem. Už se začal smiřovat se svou situací a uvědomoval si, že se zase stává kořistí. Neviditelný lovec, který mu zmizel, tohle dobře věděl. Věděl, že tady dole se stává kořist i z toho největšího lovce.

Brad nabil brokovnici a ztěžka se postavil. Náhle uslyšel, že se řev vetřelců znovu přibližuje, a jeden z nich už na něho útočil zpoza rohu. Otočil se a vetřelce rozstřílel. Přišli další čtyři. Brad je také zabil a znovu nabil brokovnici, nábojů měl dost.

Ozvala se rána, jako by za ním spadlo něco velkého. Pomalinku se otočil a uviděl, jak se z neviditelného stínu vykresluje mohutná postava lovce. Stál tam a zíral na Brada a Brad na něho. "Á! Tady jsi! Zrovna si říkám, kdy se ukážeš! Už tu na tebe tak nějak čekám! Už mě nebaví se s tebou honit, když vím, že mi vždycky zdrhneš!" usmál se. Pak se podíval na lovce pořádně a naštval se. "Cože!? Ty už zase nekrvácíš? Ty už jsi se zase vyléčil?" Namířil na něj brokovnici a šel mu naproti. "To snad ne! Kdy už konečně chcípneš?! Já nemám nekonečně mnoho nábojů, tak už laskavě chcípni!"

Brad zuřivě střílel a pak se najednou s podivem zastavil. Vystřílel do lovce snad dvacet ran z brokovnice, ale ten neměl ani škrábnutí, ani nekrvácel. Jen na něho Brad pohlédl, spatřil modře svítící amulet, co měl lovec na krku, zářil jako modrá hvězda. Při každé střele se nepřítel modře zalesknul. Lovec se totiž nejen odmaskoval, ale ještě navíc stiskl svůj záhadný amulet a vytvořil kolem sebe zvláštní plasmový štít, který kolem něj modře zářil.

"Bože! Ty zatracenej parchante, co ty jsi zač?!" zeptal se zděšeně Brad.

Lovec udělal dva kroky a svou mohutnou prackou silně Brada praštil. Ten narazil do zdi a v letu někde ztratil brokovnici. Lovec pak namířil plasmovou zbraň se zaměřovačem s červeným laserem, kterou měl na rameni, na ležícího protivníka, aby to dokončil, ale na záda mu spadl vetřelec a on se netrefil. Narazil s vetřelcem na sobě o zeď, pak mu dal ránu pěstí a tím ho setřásl. Vetřelec se zvedl a švihl po lovci ocasem, ale ten jeho ocas chytil a vyzvedl vetřelce nad sebe. Začal s ním mávat, jako by nahazoval laso, a pak ho hodil na Brada, který se zrovna zvedl.

Brad chytil vetřelce do náruče a spadl znovu ke zdi. Vetřelec do něho začal kousat a trhat ho na kusy. Brad věděl, že tohle už nerozdýchá, a v agónii zařval: "Přestaň mě kousat! Přestaň mě žrát, ty jedna obludo! To umíš jenom žrát, víc toho neumíš? Tak víš co?!" Vytáhl dlouhý nůž a zarazil ho netvorovi přímo skrz tlamu do hlavy. "Tak sežer tohle! Papej!"

Vetřelec byl mrtvý, ale svou kyselinou zabil i Brada.

Lovec vypnul svůj štít, aby šetřil energií.

Po chvíli už lovec hladil čerstvě vyleštěnou Bradovu lebku a upevnil si ji na rameno. Pak se rychle otočil, na křižovatce chodeb před ním se mihnuli tři prchající lidé. Ani si ho nevšimli, protože měli jiné starosti. Běželi jako šílenci a hned za nimi se valila hromada vetřelců. Lovec se zamaskoval a vyběhl za nimi. Řekl si, že takový lov si nemůže nechat v žádném případě ujít.

***


Tři mariňáci doběhli na konci chodby ke dveřím, otevřeli je a pokračovali dál.

Vetřelci je nyní pronásledovali ještě mnohem rychleji, protože je před sebou hnal šílený lovec, jenž do nich střílel plasmou. Častokrát se stalo, že v řadách příšer se několik z nich doslova rozstříklo po svém okolí. Před nimi nastala nová překážka, zavřené dveře, ty se rozpadly na kusy modrou střelou plasmy za cenu pár dalších mrtvých vetřelců.

To už tři prchající druhové přeběhli olověný, masivní můstek. Pod nimi se nacházely čtyři podobné můstky. Do všech stran a koutů trčely propletené velké i malé trubky. Thomas, Gabriel a Madeus rychle přeběhli můstek a před nimi se objevila malinká chodbička a zavřené dveře. Dveře se nedaly otevřít.

"Tak dělej! Otevři je! Jsou už skoro za náma, slyším je!" řval Gabriel na Thomase.

"Nejde to, sakra! Jsou zaseklé! Skrz ty dveře se nedostaneme!" zařval Thomas v odpovědi.

"Bezva! Takže jsme v prdeli!"

Sotva to dořekl, Thomas vykřikl: "Ne! Počkej! Ještě ne! Podívej!" Rozstřelil a prokopl zbytek poklopu k ventilaci, která se nacházela hned vedle dveří. "Jdi první!" pokynul Gabrielovi.

Gabriel nahlédl do úzkého tunelu, zda už není obsazen nebo tam něco nečeká. Nakonec vlezl dovnitř celý a hned po něm Thomas, který ještě vykoukl a houkl na Madeuse: "Dělej, Madeusi! Pospěš si!"

Madeus však zůstal stát.

Thomas na něm strnul pohledem a Madeus kroutil hlavou: "Já se tam nevejdu!"

"Na to ser! Nenechám tě tady! Nacpu tě do tý ventilace, i kdybych tě měl před sebou tlačit jako pytel brambor! Tak dělej!" křičel Thomas.

Madeus však tvrdě odsekl: "Ne! Nemůžu! Je mi to líto, Thomasi! Šel bych, ale nemohu!" Pak uslyšeli v dálce blížící se řev vetřelců. Madeus se tím směrem otočil a přes rameno se podíval na Thomase. "Běžte beze mě. Získám vám trochu času. Běžte!"

"Je mi to taky moc líto. Sbohem, Madeusi," řekl smutně Thomas.

"Sbohem."

Thomas zmizel. Madeus si strhnul svou už tak roztrhanou uniformu. Odhalil své mohutně velké svaly, rázně zvedl své kulomety a vykročil vpřed. Na olověném můstku se zastavil uprostřed. Řev vetřelců sílil, blížili se. Madeus namířil kulomety do vchodu a pomalu je roztočil.

Již se objevily první příšery a Madeusova kulometná salva je rozstřílela na kusy. Zvládl zlikvidovat i vetřelce v chodbě dřív, než se vůbec stačili objevit u vchodu. Zuřivá střelba dokonce zasáhla i lovce, který ty stvůry pronásledoval. První kulku dostal do nohy, zavrávoral. Další zásah byl do ramene. S bolestným řevem spadnul ke zdi.

Blížili se další vetřelci. Byli všude, prorazili ventilaci a zaplnili chodbu, kterou se řítili vpřed. Minuli raněného lovce, který se léčil svým zvláštním zařízením. Zelené maso je teď nezajímalo, pro ně byl lákadlem zuřivý Madeus.

Madeus pokračoval ve své střelbě, v kanónech měl 2000 nábojů. Řval a střílel do vchodu, kde se rozpadávali všichni vetřelci. Bylo jich však příliš mnoho a doslova se z vchodu rojili do všech stran. Lezli po stěnách, po stropě, prostě všude, kam jen mohli, aby svou kořist obklíčili a dostali. Madeus rozdělil svou střelbu tak, jak nestvůry lezly. Z rozstřílených vetřelců se tvořila čím dál tím větší hromada. Padali ze stropu i ze stěn do prázdna temné strojovny. Ani ti, co lezli po spodní straně můstku, si na Madeuse nepřišli. Prostě je rozstřílel skrz můstek, ale kyselina už taky dělala svou práci. Můstek začal praskat a rozpadat se. Naklonil se a mariňák sebou praštil o zábradlí.

K Madeusovi se přiblížil jeden vetřelec, ale dostal kulometem a spadnul někam dolů do prázdna. Druhý vetřelec na vojáka skočil z trubky a dva další ze stěny. Zakousl se mu do nohy a Madeus zaúpěl bolestí a zavrávoral. V pravém okamžiku se od můstku i s vetřelci odrazil a doskočil na velmi blízkou širokou trubku. Můstek se rozpadl a spadl na ten pod ním. Madeus na trubce sebou trhnul, rozmáchl se kulomety a setřásl ze sebe vetřelce. Začal střílet všude kolem sebe a další vetřelci padali mrtví a rozstřílení. Madeus dokonce zničil i trubku, na které visel, když se k němu dostali.

Znovu skočil a pokračoval ve střelbě. Mnoho netvorů na něho naskákalo a Madeus s nimi spadl na spodní můstek, skrz něj proletěl, protože se také rozpadal pod náporem kyseliny. Madeus krvácel, ale stále střílel. Řval a padal do prázdna a vetřelci s ním.

V ten samý okamžik se něco rychlého, svižného a neviditelného odrazilo a velkým skokem přistálo na jedné trubce. Byl to lovec, jenž se konečně uzdravil. Vytáhl ze svého arzenálu modře zářivou plasmovou kouli a hodil ji dolů - tam, kam padal Madeus. Pak se odrazil a dopadl do malé chodbičky. Zmizel ve ventilaci, kam před dlouhou chvíli zmizeli i Gabriel a Thomas.

Madeus byl už polomrtvý, bez ruky a bez kulometů. Svou zbylou rukou ještě stihl chytit ve vzduchu plasmovou kouli a pak se ozvala mocná exploze. Celý druhý komplex i strojovna přestaly existovat, zmizely pod mocným výbuchem, až to otřáslo celou základnou.

Gabriel se praštil o stěnu a na chvíli se zastavil. Thomas byl hned za ním a Gabriel se zeptal: "Co to bylo!?"

"Nevím, ale něco slyším za námi, tak dělej! Lez!"

"A kde je Madeus?"

"Zůstal tam, obětoval se pro nás, tak lez, ať nezemře zbytečně," pronesl smutně Thomas.

"To jako že jsme už jenom dva?! Kurva!" řval Gabriel, ale lezl dál.

Najednou se Thomasovi ozvala vysílačka, promluvila Fira a u toho kašlala: "Thomasi! Žiješ?! Prosím, řekni něco!"

"Firo! Jsem tak rád, že slyším tvůj hlas. Co se stalo?!" vykřikl Thomas.

"Když jsme se stahovali, Ray Fell zešílel. Začal všude pálit raketometem, až náhle se mu při třetí střele do rány připletl vetřelec a on zabil sebe a dva další mariňáky. Takže už tady mám jen Drega Cifirona, Tiomy Targa, Norberta Safona a Johna Ichira, bez něho bychom byli mrtví, včetně mě. Ale můj bratr… Thomasi, Morgen je od té doby nezvěstný. Nemohu ho najít!"

"Zatraceně! Sakra! To mě moc mrzí! Kde jste teď?!"

"Podařilo se nám stáhnout se do hlavní místnosti řídícího střediska, uzavřeli jsme to tady a zabarikádovali dveře a všechny průlezy. Ichiro zaminoval pavoučími granáty ventilace, ale nevím, jak dlouho se tady udržíme."

"Dobře! Vydržte! Jdeme k vám! Zůstaňte tam!"

"Neboj se! Vzhledem k tomu, co pobíhá venku, tak nikam spěchat nebudeme."

"Fajn! Ještě se ozvu!" ukončil Thomas.

"To doufám!" vzdychla Fira.

Thomas zařval na Gabriela: "Přidej! Něco za námi je! Něco se blíží!"

Lovec se blížil…



© Tomáš Mestek
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama